Není zrovna fajn začínat psát v tomhle psychickém rozpoložení, mám za to, že takhle nějak vznikají fan fiction povídky o One Directinon, ale co se dá dělat? Jdu do toho.
Můj začátek letošního školního roku byl přinejmenším netradiční. I když použít by se dala i slova jako tragický, uplakaný, udýchaný či bolestivý. Ne, nebyla jsem na návštěvě zubaře. Jela jsem s prvákama na adaptační pobyt. Namachrovaní frajírci v teplákách a namyšlené pipiny mi ani tak nevadili, horší bylo asi 15ti kilometrové stoupání do tábora, kdy po příchodu nešlo rozeznat, zda jsme promočení deštěm či potem. Jako odměnu za tak namáhavou cestu dostaly děti studený čaj, smradlavou vojenskou deku a promočené stany. A my, praktikanti, projistotu nic. Rovnou jsme utíkali připravovat program.
Po obědě jsem to zabalila. Prostě jsem zavolala našim, ať si pro mě přijedou. Jsem srab, to jo, ale zase nejsem blbá. Za normálních okolností bych ten kopec nešlapala ani za měsíční výplatu. A tohle celý jsem dělala zadarmo. Žádná smlouva, žádnej závazek... prostě jsem odjela domů. Právě včas, teplá vana, peřina a čaj zastavily čerstvě nastupující rýmu. Těžko říct, jestli ji způsobila zima nebo alergie na pobyt v přírodě. Každopádně jsem zdravá a máte mě tady. Ne na dlouho ovšem, zítra se jde do školy.
Studiu a nevyspalým profesorům ZDAR! Nebo radši SMRT...?
A na úplný závěr tu mám jeden vzkaz pro fotografy: Až příště budete fotit nějakou suprčupr deštivou fotku na Tumblr, zkuste taky vylézt z domu. Ona totiž rozmočená hlína v lese a zablácené boty nejsou zase tak fajn!
Žádné komentáře:
Okomentovat