Třetího září

Učí mě milovat. Kdo? ON!
Co jsou všechny ty "lásky", kterým jsem se ani pořádně nemohla podívat do očí? Co jsou ty prázdné noci, které jsem proležela v prázdné posteli nebo ve společnosti prázdného vztahu? Oproti vteřině s ním jsou nic.
On je bůh. Dává mi všechno. Za vteřinu s ním bych dala život.
On si mě našel. On si mě získal. On si mě vychoval. On si mě nyní hýčká. On je můj. A já jsem jeho.
Je to tak krásný, milovat. Najít člověka, u kterého vás ani nenapadne, že by za nějakou dobu nebyl ve vašem životě. Mít na koho myslet, když se ráno vzbudíte. Vědět, že je tu pro vás, že mu můžete věřit a že mu na vás záleží.
Už nemusím snít. Žiju svůj sen. Když jsem s ním...
Jak řekl ON: "Ať nám celej svět vleze na záda! Nejvíc je láska a tu máme."
A tu máme!

Druhého září

A mám to za sebou...
Hned ráno jsem potěšila přítele, když jsem mu oznámila, že nebude tatínkem. Následně jsem si postěžovala na bolest břicha a směle jsem vyrazila do školy. Za těch 10 minut cesty se mi, i při řádném držení deštníku, podařilo solidně promoknout, a tak jsem v potom šatnách málem ždímala vlasy. Nezapomněla jsem si ani vytáhnout z kabelky balerýny a nahradit jimi moje ošklivé boty do deště. No přeci nebudu po škole chodit jak vesničanka...
První hodinou byla čeština. Okamžitě mi prolétlo hlavou, že nebyl zrovna dobrý nápad si sedat do předposlední lavice. Nejsem totiž jen hloupá blondýna, řadím se i mezi ty poloslepé. Myšlenky na moje nepohodlí při mžourání na tabuli mě však v zápětí přešly, jelikož nám profesorka navalila povinnou četbu. Jistě, pět nudných knížek za pololetí je úplně v pohodě. A tu nejtlustší nám samozřejmě naplánovala už na listopad. Nedá si prostě pokoj.
Matematiku vynechám, nehodlám tak podřadnou a nezajímavou věcí trápit vás, čtenáře.
V pomalém sledu pak následovaly povídací hodiny biologie, angličtiny, dějepisu a končili jsme zeměpisem.
Utíkala jsem na oběd jako smyslů zbavená, od rána jsem nic nejedla. Nadšení mě však rychle přešlo, když mi kuchařka podala směs čehosi.
No to byl zase den.
Na uklidnění jsme si večer s tátou pustili Spalovače mrtvol, byl to super zážitek. Jen bych vynechala tatínkovo provokování po závěrečných titulkách: "Nebeská, doufám, že na zítra nemáš ve škole přihlášené obědy. Myslím, že už je nebudeš potřebovat... Jo a kdybys ráno v koupelně narazila na smyčku z lana, vůbec se nelekej, to je jen takové překvapení."

Ne, nebudu vám pořád cpát moje problémy a školu. To já jen tak na úvod... O:)

Prvního září

Je to tady. Řekla jsem si, že od prvního zaří sem začnu přispívat. Doufala jsem, že do té doby vymyslím, o čem vlastně budu psát... Bohužel, budete muset číst o mém životě.
Není zrovna fajn začínat psát v tomhle psychickém rozpoložení, mám za to, že takhle nějak vznikají fan fiction povídky o One Directinon, ale co se dá dělat? Jdu do toho.

Můj začátek letošního školního roku byl přinejmenším netradiční. I když použít by se dala i slova jako tragický, uplakaný, udýchaný či bolestivý. Ne, nebyla jsem na návštěvě zubaře. Jela jsem s prvákama na adaptační pobyt. Namachrovaní frajírci v teplákách a namyšlené pipiny mi ani tak nevadili, horší bylo asi 15ti kilometrové stoupání do tábora, kdy po příchodu nešlo rozeznat, zda jsme promočení deštěm či potem. Jako odměnu za tak namáhavou cestu dostaly děti studený čaj, smradlavou vojenskou deku a promočené stany. A my, praktikanti, projistotu nic. Rovnou jsme utíkali připravovat program.
Po obědě jsem to zabalila. Prostě jsem zavolala našim, ať si pro mě přijedou. Jsem srab, to jo, ale zase nejsem blbá. Za normálních okolností bych ten kopec nešlapala ani za měsíční výplatu. A tohle celý jsem dělala zadarmo. Žádná smlouva, žádnej závazek... prostě jsem odjela domů. Právě včas, teplá vana, peřina a čaj zastavily čerstvě nastupující rýmu. Těžko říct, jestli ji způsobila zima nebo alergie na pobyt v přírodě. Každopádně jsem zdravá a máte mě tady. Ne na dlouho ovšem, zítra se jde do školy.
Studiu a nevyspalým profesorům ZDAR! Nebo radši SMRT...?

A na úplný závěr tu mám jeden vzkaz pro fotografy: Až příště budete fotit nějakou suprčupr deštivou fotku na Tumblr, zkuste taky vylézt z domu. Ona totiž rozmočená hlína v lese a zablácené boty nejsou zase tak fajn!