Hned ráno jsem potěšila přítele, když jsem mu oznámila, že nebude tatínkem. Následně jsem si postěžovala na bolest břicha a směle jsem vyrazila do školy. Za těch 10 minut cesty se mi, i při řádném držení deštníku, podařilo solidně promoknout, a tak jsem v potom šatnách málem ždímala vlasy. Nezapomněla jsem si ani vytáhnout z kabelky balerýny a nahradit jimi moje ošklivé boty do deště. No přeci nebudu po škole chodit jak vesničanka...
První hodinou byla čeština. Okamžitě mi prolétlo hlavou, že nebyl zrovna dobrý nápad si sedat do předposlední lavice. Nejsem totiž jen hloupá blondýna, řadím se i mezi ty poloslepé. Myšlenky na moje nepohodlí při mžourání na tabuli mě však v zápětí přešly, jelikož nám profesorka navalila povinnou četbu. Jistě, pět nudných knížek za pololetí je úplně v pohodě. A tu nejtlustší nám samozřejmě naplánovala už na listopad. Nedá si prostě pokoj.
Matematiku vynechám, nehodlám tak podřadnou a nezajímavou věcí trápit vás, čtenáře.
V pomalém sledu pak následovaly povídací hodiny biologie, angličtiny, dějepisu a končili jsme zeměpisem.
Utíkala jsem na oběd jako smyslů zbavená, od rána jsem nic nejedla. Nadšení mě však rychle přešlo, když mi kuchařka podala směs čehosi.
No to byl zase den.
Na uklidnění jsme si večer s tátou pustili Spalovače mrtvol, byl to super zážitek. Jen bych vynechala tatínkovo provokování po závěrečných titulkách: "Nebeská, doufám, že na zítra nemáš ve škole přihlášené obědy. Myslím, že už je nebudeš potřebovat... Jo a kdybys ráno v koupelně narazila na smyčku z lana, vůbec se nelekej, to je jen takové překvapení."
Žádné komentáře:
Okomentovat